„Nejhorší nebyl autismus. Nejhorší byla samota.“ Vojta našel v Mens Sana místo, kde může konečně žít po svém
Když se Vojta ohlédne zpátky, nejvíc si nevybaví diagnózy ani nemocnice. Vybaví si samotu.
„Nejtěžší bylo být pořád sám. Přes týden se to ještě dalo zvládnout, ale víkendy byly strašně dlouhé. Chyběli mi lidé, kolektiv, někdo, s kým bych si rozuměl.“
Dnes je mu čtyřiadvacet let. Pracuje z domova pro společnost Timy Bear, kde se věnuje administrativě. Kromě toho tvoří pod uměleckým pseudonymem Autistický císař Vojtěch. Píše, kreslí, skládá hudbu a připravuje svou první ilustrovanou knihu. Má sny, plány a místo, které dnes považuje za svůj domov.
Nebylo to ale samozřejmé.
Dětství, které nebylo jednoduché
Po rozvodu rodičů se Vojta přestěhoval s maminkou do Ostravy. Domácí prostředí však nebylo bezpečné. Partner jeho maminky ji týral a situace nakonec vyústila v zásah policie. Vojta se dostal do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a později odešel žít ke svému otci.
Ani tam ale neměl pocit, že může rozhodovat o vlastním životě.
„Chtěl jsem se osamostatnit. Táta si představoval, že budu dlouho studovat, ale já jsem chtěl začít žít svůj vlastní život. O Mens Sanu jsem si doslova vybojoval.“
Na den 2. prosince 2024 nikdy nezapomene. Právě tehdy se poprvé nastěhoval do chráněného bydlení.
„V kalendáři mám ten den označený jako výročí osamostatnění.“
Psychické obtíže nejsou vidět. O to víc bolí.
Vojta otevřeně mluví o tom, že žije s autismem a ADHD. Nejtěžší podle něj ale není samotná diagnóza.
„Mám jiný způsob přemýšlení. Ne vždy dokážu pochopit pohled druhého člověka. Sociální situace jsou pro mě náročné.“
Ještě těžší než samotné obtíže však byly reakce okolí.
„Lidé si často myslí, že když je člověk autista, musí být celý život pod dohledem. Jako by nemohl rozhodovat sám za sebe.“
K tomu se přidaly další předsudky. Vojta je součástí LGBTQIA+ komunity a říká, že mnoho lidí nedokáže přijmout, že člověk může být jiný a přitom vést běžný život.
„Každý mozek funguje trochu jinak. Psychické zdraví je stejně důležité jako to fyzické. Když si zlomíte nohu, taky vám nikdo neřekne, ať se na to usmějete. Potřebujete pomoc. A stejně je to i s psychikou.“
Osm týdnů, na které nezapomene
Ve čtrnácti letech byl hospitalizován na psychiatrickém oddělení.
Na toto období nevzpomíná rád.
„Byl tam přísný režim, který byl pro mě jako člověka s autismem velmi náročný. Nejvíc mi pomáhala hudba. Ta byla jediná, čeho jsem se mohl držet.“
Právě tehdy si ještě silněji uvědomil, jak moc potřebuje, aby ho někdo vnímal jako člověka, ne jen jako diagnózu.
Cesta do Mens Sana
O Mens Sana se dozvěděl díky doporučení, když hledal místo, které by mu pomohlo postavit se na vlastní nohy.
„Šel jsem sem s jediným cílem. Chtěl jsem žít sám.“
První noc ve vlastním bytě si pamatuje dodnes.
„Byl jsem šťastný. Připadal jsem si jako po revoluci. Jako vítěz.“
Samostatný život ale není jen o klíčích od bytu.
Je o každodenních maličkostech.
První vaření.
První praní.
První uklízení.
První hospodaření s penězi.
„Spoustu věcí se pořád učím. Když něco pokazím, pracovníci Mens Sana mi pomohou přijít na to, jak to udělat příště lépe. Nikdo mě neodsoudí. Toho si strašně vážím.“
Žít, ne jen přežívat
Vojta říká otevřeně, že bez podpory chráněného bydlení by dnes pravděpodobně stále bydlel u rodičů nebo v ústavní péči.
To si ale představit nechce.
„Pro mě by to byla sociální smrt. Chci žít svůj život. Chci chodit do práce, tvořit, poznávat lidi a dělat věci, které mě naplňují.“
Právě proto se těší na nový projekt komunitního bydlení Mens Sana, kam se má přestěhovat.
„Nejvíc se těším na komunitu. Na lidi. Na to, že budu někam patřit.“
Práce je jen začátek
Vedle zaměstnání má Vojta velké umělecké ambice.
Píše knihu, kterou vydá nakladatelství Pointa. Sám ji ilustruje a věří, že jednou se bude živit uměním.
„Hudba, literatura, kreslení nebo film. To všechno jsou moje sny. Chci se pořád zlepšovat a jednou se tím živit.“
Na otázku, na co je dnes nejvíc pyšný, odpovídá bez dlouhého přemýšlení.
„Na to, že jsem sám sebou. A že jsem se svého snu nikdy nevzdal.“
Každý si zaslouží druhou šanci
Podle Vojty společnost stále příliš často spojuje psychické obtíže s nebezpečností.
„To, že má někdo temné myšlenky, ještě neznamená, že chce ubližovat ostatním.“
Přál by si jediné.
Aby lidé přestali psychické obtíže stigmatizovat.
„Každý člověk má svou hodnotu. Nikdo si nezaslouží žít v temnotě.“
Na závěr má vzkaz těm, kteří právě procházejí těžkým obdobím.
„Nebojte se říct si o pomoc. Nebojte se hledat světlo. Každý z nás má v sobě něco, o co se dá opřít.“
A kdyby mohl poslat jednu jedinou větu svému mladšímu já?
Usměje se.
„Vím, že je to teď těžké. Ale jednou budeš šťastný.“
