„Myslela jsem si, že to nezvládnu. Dnes vím, že se o sebe dokážu postarat,“ říká Lada, která našla nový začátek v Mens Saně

Jsou chvíle, kdy člověk nevidí žádnou cestu dál. Přesně takové období zažila šestatřicetiletá Lada. Dnes pracuje v sociálním podniku BOTUMY, samostatně bydlí, cestuje a plánuje budoucnost. Její cesta k tomu ale nebyla jednoduchá.

Od izolace a strachu k hledání pomoci

Lada vyrůstala s matkou a podařilo se jí dokončit vzdělání. Po škole si ale nedokázala najít stabilní zaměstnání a postupně se začaly prohlubovat rodinné problémy. Dlouho žila v izolaci a zároveň zjistila, že ji matka zadlužila. S přibývajícími starostmi přicházel také stále větší strach z budoucnosti.

„Přestávala jsem situaci zvládat a propadala jsem svým strachům. Nakonec jsem si tajně našla psychiatra,“ vzpomíná.

Za zásadní moment svého života považuje období, kdy už bydlela sama v bytě v Karviné. V práci tehdy skončila a zaměstnavatel jí nezaplatil mzdu.

„Neměla jsem na nájem ani na jídlo. Začaly přicházet myšlenky na sebevraždu i sebepoškozování. Tehdy mi známá pomohla s nájmem a kamarád mi pomohl s nástupem na hospitalizaci. Díky nim jsem si uvědomila, že sama už situaci nezvládnu a potřebuji pomoc.“

Hospitalizace jako nový začátek

Přestože dnes dokáže o této zkušenosti otevřeně mluvit, začátky nebyly jednoduché.

„První dny byly asi nejtěžší. Hospitalizaci jsem vnímala jako vlastní selhání. Nechtěla jsem moc mluvit a dlouho jsem nevěděla, jestli si vůbec můžu dovolit lidem kolem sebe věřit.“

Nejtěžší období svého života popisuje jako dobu těsně před hospitalizací.

„Neměla jsem peníze na jídlo ani na nájem. Nevím, jak bych popsala ten pocit beznaděje. Nevěděla jsem, jak bude vypadat další den, a jediné, na co jsem myslela, bylo, jak to všechno ukončit.“

Postupně se ale začala objevovat naděje. Po léčbě dostala několik možností, jak pokračovat dál. Mohla se vrátit do původního prostředí, využít chráněné bydlení nebo zkusit službu podporovaného samostatného bydlení v Mens Saně.

Vybrala si poslední možnost.

Splněný sen jménem vlastní bydlení

Na svůj první den v Mens Saně si pamatuje dodnes.

„Bylo to trochu jako splněný sen. Věděla jsem, že jde o nácvikové bydlení, ale zároveň jsem měla obrovskou úlevu, že neskončím na ulici.“

Přechod do nového prostředí nebyl jednoduchý. Všechno bylo nové a neznámé.

„Měla jsem obavy, ale zároveň jsem cítila, že dostávám šanci začít znovu.“

Právě podpora pracovníků Mens Sany jí pomohla zvládnout věci, které do té doby považovala za nemožné.

„Nebyla jsem schopná se o sebe sama postarat, protože jsem si z domova neodnesla základní návyky pro běžný život. Kvůli tomu jsem se často dostávala do situací, které mi připadaly bezvýchodné.“

Postupně se ale učila samostatnosti, hospodaření, péči o domácnost i běžným každodenním povinnostem.

Od úklidů k šicí dílně

Součástí její nové životní etapy se stala také práce v sociálním podniku BOTUMY, kde působí od roku 2020.

Začínala na úklidech a měla velké obavy.

„Bála jsem se, jestli vůbec zvládnu pravidelně vstávat. Později jsem nastoupila do šicí dílny, přestože jsem nikdy předtím nepracovala se šicím strojem. Nedokázala jsem si představit, že bych se to někdy mohla naučit.“

Dnes je situace úplně jiná. Šije většinu výrobků, specializuje se na oblečení a batohy, zastupuje vedoucí dílny, kontroluje výrobky, podílí se na vývoji nových produktů a pomáhá s prodejem na trzích.

„Práce mi dává hlavně režim a pocit, že někam směřuji. Nesedím celý den doma, ale něco dělám, posouvám se a zároveň si trénuji mozek. Důležitý je pro mě také stabilní příjem a pocit jistoty.“

Práce pro ni není vždy jednoduchá.

„Psychicky je pro mě někdy velký stres. Pořád se učím fungovat v kolektivu. Každý z nás má své potřeby a problémy a není vždy jednoduché přijmout, že nejsem středem vesmíru, ale součást týmu, který musí držet pohromadě.“

Přesto říká, že jí práce přináší klid a stabilitu.

A když se jí zeptáte, co ji v práci baví nejvíc, odpověď má okamžitě:

„Moje kolegyně Ala.“

Dnes už si věří

Když se ohlédne zpět, uvědomuje si, jak velkou cestu urazila.

„Pochopila jsem, že na sebe nemusím být tak přísná. Nemusím zvládat všechno sama a je naprosto v pořádku říct si o pomoc.“

Za jeden ze svých největších úspěchů považuje zdánlivou maličkost.

„Nedávno jsem se sama odhodlala vyjet na výlet mimo Českou republiku. Dříve bych něco takového vůbec nedokázala.“

Dnes sama bydlí, pracuje, vaří si, chodí mezi lidi, studuje a snaží se navazovat nové vztahy.

Radost jí dělají i obyčejné věci.

„Pořídila jsem si křečka a konečně nejsem doma sama.“

Naděje existuje vždy

Lada dnes otevřeně mluví také o tom, co by si přála, aby veřejnost věděla o lidech s psychickými obtížemi.

„Jsme normální lidé jako oni.“

A dodává, že psychické onemocnění není něco, čeho by se měli lidé bát.

„Psychické nemoci nejsou nakažlivé. Stejně jako každá jiná nemoc mohou potkat kohokoliv. Můžeme se od sebe navzájem učit.“

Její vzkaz lidem, kteří procházejí podobně těžkým obdobím, je jednoduchý, ale silný:

„Vždycky existuje naděje.“