„Ale ty přece nevypadáš nemocně.“
Slova, která mohou znít nevinně, ale pro člověka žijícího s duševní nemocí mohou být velmi bolestivá. Jsou připomínkou toho, jak hluboce zakořeněná je představa, že nemoc musí být vidět – mít sádru, horečku nebo viditelné příznaky, aby byla „opravdová“.
V oblasti duševního zdraví to ale neplatí. Mnoho psychických onemocnění – jako je úzkost, deprese, poruchy příjmu potravy, bipolární porucha nebo posttraumatická stresová porucha – nemá žádné vnější znaky. Člověk může fungovat, usmívat se, chodit do práce, a přesto uvnitř prožívat peklo.
Maskování bolesti
Jednou z největších pastí neviditelných nemocí je schopnost maskovat je. Lidé se často naučí skrývat své pocity, protože se bojí odsouzení, nepochopení nebo ztráty důvěry okolí. Někdy je to i snaha chránit ostatní. Výsledkem ale může být hluboká izolace, kdy se člověk cítí neviděn, neslyšen a sám.
To může vést k prodlení ve vyhledání pomoci nebo ještě hůře – k pocitu, že na pomoc „nemají nárok“, protože jejich stav „není dost vážný“.
Proč si nemoc nezaslouží mít viditelné známky, aby byla uznána?
Duševní nemoc není selhání. Není to slabost. A už vůbec to není něco, co bychom měli bagatelizovat, protože „vypadáš v pohodě“. Připusťme si, že bolest má mnoho podob – a některé z nich prostě nejsou vidět.
Právě proto je tak důležité mluvit o neviditelných nemocech. Vytvářet prostředí, kde se lidé nemusí tvářit, že jsou v pohodě, když nejsou. Kde se neporovnává míra bolesti podle toho, jak moc je „vidět“.
Co můžeš udělat ty?
- Neposuzuj lidi podle vzhledu nebo energie, kterou zrovna vydávají.
- Místo „vypadáš dobře“ zkus „jak se teď opravdu máš?“
- Nabídni prostor – ne radu, ne řešení. Stačí být.
- Sdílej informace. Pomáhej bořit stereotypy.
Vzkaz na závěr
Nikdy nevíš, co kdo právě prožívá – i když to není vidět. A právě v tom spočívá síla empatie.